Vladimír Országh zpátky na scéně. Bývalý trenérský kolega Zdeňka Motáka dal po sedmém utkání v Pardubicích přednost rodině a vrátil se domů na Slovensko. Po necelých čtyřech měsících se znovu objevil pod střechou WERK Arény, avšak jako trenér Banské Bystrice.

Pane trenére, jaký byl návrat do WERK Arény?

„Bylo příjemné vidět staré známé tváře. Je tady velmi příjemné prostředí nejen pro mě, ale i pro náš tým. Na ten zápas jsem se těšil, nejen proto, že jsme hráli, ale i z důvodu, že jsem se ocitl mezi velmi dobrými známými ve špičkovém klubu. Škoda jen toho výsledku, protože si myslím, že kluci to odmakali, odbojovali, ale zbytečnými chybami a fauly jsme se připravili o lepší výsledek.“

Bylo ranní vstávání jiné než obvykle? Byl jste nervózní?

„Ani ne, už jsem v takové své rutině, kterou trenéři mají. Nebudu lhát, toto datum jsem měl zapsané v kalendáři. Těšil jsem se, proběhly nějaké telefonáty. Možná nějaké pocity ve mně byly, když jsem vstoupil na jinou střídačku, než jsem byl zvyklý poslední dva roky. Potom to rychle opadlo a už jsem se soustředil na zápas.“

A co první komerční přestávka? Byl jste dojatý?

„Děkuji klubu za to eéntre, které mi připravili. Já se tady cítil fantasticky. Ty dva roky byly pro mě z trenérského hlediska možná nejlepší v kariéře. Posunul jsem se daleko, protože jsem pracoval s fantastickými lidmi, ať už v kabině, nebo nahoře v kancelářích. Nechci říct, že slzy byly na krajíčku, ale trochu mě zahřálo u srdce.“

Když celý stadion skandoval vaše jméno, to muselo být něco výjimečného.
„Fanouškům jsem vděčný, byli fantastičtí po celé dva roky, kdy jsem tu byl. Dvakrát se vyhrál titul. Člověku to pomůže, když si na něj vzpomenou a zanechá tady nějakou stopu.“

Co jste si řekli s trenérem Motákem?

„Byl jsem je navštívit, klasicky jsme se pozdravili před zápasem. Na konci jsme si popřáli hodně štěstí a probrali situaci v obou klubech. Jsem rád, že jsme se viděli po delším čase, přestože jsme stále v telefonickém kontaktu. Osobní kontakt je něco jiného.“

Jak se změnil Vladimír Országh po dvou letech v Třinci?

„Těžko říct, to musí zhodnotit jiní. Byl jsem v klubu, který je TOP nejen v Česku, ale i v Evropě. Jak pracují lidé od managementu až po paní uklízečky, to je obdivuhodné. Zažil jsem tady atmosféru, kterou jsem nezažil nikdy v životě. Jsem rád, že jsem mohl být součástí, protože tady se psala historie.“

Vaše rodina je asi radši, že jste zpátky doma.

„Už se to trochu nakupilo. Není to jen posledními dvěma roky, kdy jsem byl tady, ale celkově už šest let jsem byl mimo domov, ať už ve Slovanu Bratislava nebo v Litvínově. Dítě mi rostlo před očima a když jsem přicházel domů, tak bylo větší a větší. Řekl jsem si, že je čas vrátit se domů aspoň na chvíli. Pokud některé věci zmeškáme, tak už je nevrátíme zpět. Trénovat můžu ještě dalších dvacet let, když budu zdravý. To byl důvod, proč ten odchod z Třince nebyl tak těžký.“

Je ve hře ještě návrat pod Javorový?

„Samozřejmě. Ale určitě chci strávit nějaký čas s rodinou, abychom fungovali na každodenní bázi. Poslední tři, čtyři měsíce jsem za to rád. Třinec je můj srdcový klub. Pokud bude o mě zájem, rád bych se jednoho dne vrátil.“

Pane trenére, děkuji za rozhovor a přeji za všechny hodně štěstí.