Pátek 29. listopadu se stal nezapomenutelným dnem pro řadu fanoušků a také nositele dresu s číslem 23. Číslo Jiřího Polanského už žádný hokejista v Třinci na svá záda neoblékne, za to bude k vidění pod střechou WERK Arény. „Chci poděkovat lidem za to, jak ke mně byli vstřícní. Mezi mnou a fanoušky vznikla nějaká chemie, která se těžko popisuje,“ řekl v rozhovoru dlouholetý hráč Ocelářů.

Jirko, byl to hodně emocionální večer, neuvažoval jste před ceremoniálem o něčem ostřejším?

„Uvažoval jsem nad tím, ale v okamžiku, kdy jsem si chtěl s někým dát, tak se všichni rozprchli a nikdo tam nebyl. Zas tak dobře to v horním patře neznám, abych našel tajné skrýše, kde něco je. Samozřejmě když jsem byl v kabině, tak jsem věděl, kde máme něco schovaného pro takové krize.“

Jaké jste měl dojmy z vyvěšení vašeho dresu? Co jste prožíval?

„Jsem tady od středy. Musím poděkovat vedení a všem, že mi umožnili, abych se na to připravil, tak jak se člověk má připravit. Věděl jsem, že to bude těžké, dnes ráno jsem začínal nabývat dojmu, že bych to mohl zvládnout, ale jak jsem sešel dolů, věděl jsem, že je to špatné. Viděl jsem pana Modera, pana Czudka, viděl jsem diváky a pro mě známý pohled směrem nahoru k tribunám. Bylo to takové, že to prostě nešlo zvládnout bez slz. Chtěl jsem tu řeč pronést, aby měla hlavu a patu, ale nechtěl jsem ji rozdrobit přestávkami. Doufám, že diváci rozuměli to, co jsem jim chtěl říct. Člověk se na to připravuje jednou za život, když se zadaří, a neexistuje recept na to, jak to zvládnout. Bylo to psané a čtené hodně v emocích.“

Kouzelná věta končím nezazněla.

„Já jsem neměl potřebu to říkat. Třinec byl celý život pro mě na prvním místě a také pro mou rodinu, což je strašně důležité. Rodina mě netlačila do pokračování v roli hráče v jiném klubu nebo jiném městě. Věděla, že domov a hokej je pro mě tady ve WERK Aréně. Když přišel covid a nikdo nevěděl, jak bude dlouhý, tak to byl pro mě logický konec kariéry. Nevím, jestli se mě tehdy někdo nezeptal, ale sám od sebe jsem cítil, že je konec.“

Měl jste možnost v Třinci trénovat s dětmi. To by vás nelákalo?

„Trénink s dětmi by mě lákal. Včera jsem měl kategorii, kterou bych upřímně nezvládal. V deváté třídě, v dorostu a juniorce už jsou dost dospělí hráči. Myslím si, že kdybych trénoval já, tak bych trénoval mladší hráče na které bych platil metodou povídání a příklady. Ale žiji na jižní Moravě, kde ten hokej nemá takové zázemí jako v Třinci a já tam nemám vybudované vazby. Snažím se věnovat rodině a na první příčce je má dcera Klaudie, se kterou se snažím trénovat stolní tenis a někam ji dotáhnout. Když mi tady dáte hráče a zabruslím si s ním, tak vím jestli je dobrý, šikovný, kde má chyby, jestli má kamaráda, jakou má střelu a tak dále. O ping-pongu nevím nic. “

Třinec má tradici se stolním tenisem, kdysi jste měli v kabině stůl.

„My jsme hráli, mysleli jsme si, že hrajeme dobře, ale vůbec jsme se nepřibližovali ničemu, ani správným postojem. Dcera s tím přišla sama, vtáhla mě do toho. Já jsem úplný amatér, ale dělám pro to maximum. Nejsem ten typ rodiče, který chce, aby dcera dělala ping-pong a já ji do toho nutil. Bohužel i s tím jsem se setkával na zimáku, kde si rodiče chtěli vychovat malého Jágra. Já se podřizuji dceři.“

Jak často jezdíte do Třince?

„Jezdíme sem často. Ne vždy všechny cesty vedou na zimák, návštěva hokeje k Třinci patří, ale máme tady spoustu známých. Díky tomuto ceremoniálu jsem mohl přijít do styku s lidmi, které běžně nepotkávám, kterých si vážím. Byl jsem v kabině poděkovat kustodům. Potěšilo mě, jak se Třinec dál zlepšuje. Viděl jsem v posilovně nové věci, nové prvky. Kdyby přišli starší hráči a viděli, kam se Třinec posunul, tak by byli překvapeni. Ještě bych chtěl poděkovat klukům z pub kvízu. Byla to pro mě situace, kterou jsem bral s velkými obavami, protože nemám rád otázky na svou osobu, ale zvládli to neskutečně. Bylo to velice příjemnou formou. Pokud toto dělají i pro ostatní hráče, tak jsem rád, že jsem mohl hrát v Třinci, který tyto možnosti má. Nevěděl jsem polovinu otázek, ale má rodina se na to hodně těšila, všichni si chtěli vzít ten papír a psát tam ty odpovědi. Jenže když nevěděli, tak to předávali mě a já taky nevěděl. Na některé jsem věděl odpověď, ale u poznávání spoluhráčů mě mrzí, že jsem si na některé nevzpomněl. Bylo jich tolik, že ne všechny jsem si mohl pamatovat. Strašně mě dojaly vzkazy od spoluhráčů, kteří mi tam nahrávali krátké vzkazy.“

Vy jste přišel do Třince v roce 1998. Jak se to událo?

„Já jsem přišel za pana Herstuse. Dostal jsem se do nějakého regionálního výběru na Moravě a asistent trenéra výběrů byl budoucí trenér třinecké juniorky a on si vybíral kluky. Přišlo nás hodně. Na hokeji je hodně hezké, že recept na úspěch neexistuje. Těžko budu hrát stylem Radka Bonka, který byl silovým hráčem. Prošli jsme nějakým sítem, někteří nás přerostli jako Martin Havlát, někteří tady zůstali, jiným se to nepovedlo. Já jsem sem šel do prvního roku juniorky. Hrát za áčko bylo pro mě jako dálka na Jupiter. Já přišel do Třince a hrál jsem až třetí pětku. První dvě pětky hráli Havlát, Pletka, Cartelli, Gřegořek, Appel, Marek. Já jsem chodil pravidelně na led za stavu 2:0. První lajna dala gól často, druhá občas a my to šli dohrát. Pak když naskočili do áčka, tak jsem hrál víc. Nyní je to v Třinci těžké, protože junioři ví, že se na další sezónu uvolní jedno místo a přemýšlí, kdo bude tím šťastným.“

Číslo 23 je navždy vyřazeno, jste toho příznivcem?

„Vím jaký je systém vyřazování. Dvacet trojku nikdo v extraligovém Třinci neměl, na mě zbyla a prosadil jsem si jí. Není to o čísle, lidi si vás zamilujou i když budete nosit 27 jako Martin Růžička. Každý půjde vlastní cestou, každý je jiný. Jsem moc rád, že číslo 23 vystoupalo pod střechu.“

Když jste děkoval hráčům, setkal jste se i s Martinem Růžičkou. Bude další?

„To jsem mu řekl, protože čas od času třinecké vedení přivedlo hráče, u kterého jsme viděli, že je dobrý. Většinou to byli hráči, kteří přišli z NHL nebo KHL. Tady přišel kluk ze Znojma, který měl jít do Komety, to nedopadlo, a přišel do Třince. Viděl jsem jak je dobrý, stejně vysoký, pravák s dobrou střelou. V kabině se choval jako zabiják. Věděl jsem, že když nebude dávat góly za měsíc, tak je bude dávat za dva. Bylo mi ctí s ním hrát, vystřílel nám titul i další úspěchy. Nemůžu hodnotit, ale pokud se nestane něco šíleného, tak budu moc rád, když budu na tribuně u této slávy Martina Růžičky. Prožil jsem s ním ohromnou cestu. Je to prototyp profesionála, který nevypustí jediné střídání. Náš pohled na hokej byl trochu jiný, ale profesionalita nás spojovala.“

Jirko, zažil jste s Třincem úspěchy, ale i chvíle, kdy se tolik nedařilo. Jak těžké bylo v těchto časech makat a posouvat se dopředu?

„My jsme přišli v době, kdy Třinec měl po velkém úspěchu se Vsetínem, kdy mu vládli hráči, na které jsme mohli oči nechat. Někdy o úspěchu či neúspěchu rozhoduje čtrnácti dní. Největší kaňkou je sezóna po titulu, kdy jsme byli na tom hodně špatně, nehráli jsme hokej, jaký jsme chtěli hrát. V dalších letech jsme se poučili a naučili se vyhrávat. Do prvního titulu jsme nevěděli, jak chutná úspěch.“

V prohlášení jste řekl, že vás museli pánové Moder s Czudkem několikrát usměrňovat. Vzpomenete si na něco konkrétního?

„Za tu dobu, co jsem tady byl, byly doby, kdy vedení Třince chodilo do kabiny jak v dobrém, tak ve zlém. Probírali s námi věci a některé mi řekli mimo řečí, ale byly hodně cenné do života. Já se za to nestydím, dostal jsem několikrát šanci, ať už po prvním hostování, nebo po návratu ze Švýcarska, takže to beru pozitivně. Bez jejich podpory bych tady dnes nemohl být.“

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí v další kariéře.